Perfektní den – Moraviaman 2015

Publikováno 3.7.2015 | Autor: Jarda Vicher

Poděkování

Ano, předvedený výkon je hlavně moje zásluha. Ale jsou lidé, bez kterých bych takového výsledku nedosáhl. Já bych Vám chtěl z celého srdce poděkovat, že jste mi pomohli k dosažení mého snu.
Rodiče - za (někdy) nekonečnou trpělivost se mnou a podporu
Vašek Utinek - za půjčení super rychlých kol, servis a za motivační řeč v posledním kole běhu
Milan Šimek - za půjčení časovkářské hrazdy a za cyklistické tréninky
Vlasťa Bukovjan - za běžecké tréninky a zkušenost s SSD
Zuzka Kadlčáková - za to, že jsi
Iva Trkalová - za to, že jsi mě naučila plavat
Peťa Jenyšová - za to, že jsi tam byla celý dlouhý den
Přátelé a kamarádi - hecíř Roman Glůza, Věrka Vystrčilová a Verča Jurčíková s dětmi z Vichrova, fotbalisti Erik Piňos, Honza Koplík, Radek Středulínský s Ivčou, překvápko Michal Juráň s Jančou a malým Jaromírkem, Martin Kadlčák za support během cyklistiky a spousta ostatních, které jsem nezahlédl a taky těm, kteří mi fandili u trati či na dálku
KESBUK - každý člen nejlepšího týmu na světě, má na výkonu svůj podíl

Vám všem děkuji, že jste mě v ten den hnali do cíle a podporovali mě. Myslel jsem na Vás, když mi bylo nejhůř!!

Největší DÍKY, ale patří panu Petru Kučerovi. Za neopren, hodiny spinningu, rady do závodu a za milion dalších věcí!!! DĚKUJI MNOHOKRÁT PETŘE!!!
Čím je výkon výjimečný?
Už jen samotné ironmanské distance jsou dechberoucí. Aby jste si mohli lépe představit, co jsem na trati předváděl, ve zkratce popíšu jednotlivé disciplíny.

Plavání - 3,8 km - 110. čas potvrzuje, že jde o moji nejslabší disciplínu. Přáním bylo vyplavat za hodinu a půl, bral bych i 1:45. Vůbec nikdo nečekal, že vyplavu za 1:08! Úsměvné je, že při tréninku jsem v bazéně uplaval nejvíce 2000m za 50 minut!
Cyklistika - 180 km - v plánu byl čas 5:30, který jsem o 16 minut vylepšil, což bylo potěšující, 46. místo v cyklistice taky. Jel jsem průměrnou rychlostí 34,3 km/h, tak šup na kolo a vyzkoušet
Běh - 42,2 km (maraton) - nejsilnější disciplína, 21. místo mezi všemi za čas 3:20. Oproti plánu 3:30 další zlepšení. Největší neznámá byla, jak zareagují nohy po cyklistice. Stejně jako u kola, můžete vyzkoušet. Tempo 4:45 na kilometr není žádný sprint.

Spousta z Vás se před závodem ptala, jak dlouho budu na trati. Moje odpověď byla vždy stejná: Měl bych pod 12h, chtěl bych pod 11h! Když mi Petr Kučera říká, že čeká čas 10:09, klepu si na čelo. Časem 9:49 jsem překvapil všechny a hlavně sebe. Pod 10 hodin se dostalo pouze 46 mužů a jedna žena!!

A teď něco málo o tom, jak závod probíhal.
Dlouhý triatlon, závod známý také jako IRONMAN, je mým snem od té doby, co jsem začal s během. Proto se dá říct, že jsem s tréninkem začal již tehdy, že každý závod byl přípravou k něčemu většímu. Finální přípravu jsem zahájil v polovině prosince v rámci tréninku na LH24. A v polovině února jsem se upsal "ďáblu" přihláškou na Moraviamana, vrchol letošní sezony. V tu dobu bylo ještě hodně času...najednou jsou 2 týdny do závodu. Z respektu k ironmanským distancím cítím nervozitu a s ní se objevují výčitky, jestli jsem dostatečně trénoval. Poslední dny před závodem jsem špatný společník. Nemluvím o ničem jiném, v hlavě je jen Moraviaman.

V noci před závodem nezaberu ani minutu. Nejsem nervózní, přátelé mě uklidnili, že na to mám. Spíš se neskutečně těším, srdce mi buší jako zvon a tělo už by chtělo vypustit všechnu nahromaděnou energii. Ve 4:00 pomyslný budíček, na snídani vyzkoušené ovesné vločky, kontrola jestli mám vše potřebné. Dokonce jsem se byl projet na kole, abych se ubezpečil, že je vše v pořádku. O půl 6 jsem na Štěrkáči, který se teprve probouzí k životu. Vybalím věci a chystám se do depa. Nevím jak se v něm chovat a proto se ptám zkušenějších závodníků. Snažím se nezmatkovat, raději vše vícekrát zkontroluji. Do depa se několikrát vracím, abych se přesvědčil, že je vše na svém místě.

Zuzce rozdávám poslední pokyny, co budu na trati potřebovat. Jsem už oblečený do "trisuitu", paže a koleno popsané startovním číslem. Půl hodiny do startu a nejvyšší čas vsoukat se do neoprenu a rozplavat se. Poprvé se projevuje nervozita. Nenechám si namazat krk vazelínou, abych nebyl dodřený od neoprenu. A do vody chci jít bez brýlí a čepice. Stačil by mi kesácký šátek. Po rozplavání potkávám Ivču a Erika s Honzou, Zuzka s Tomem mi přejí do závodu, rozdávám poslední rozhovory. Na startu nevím kam se zařadit. Nechci se cpát do popředí, tam jsou jiné "štiky" a ti slabší se drží až příliš vzadu. Proto se s menším odstupem postavím za první vlnu závodníků. Když jsem ve vodě, nervozita je ta tam. Teď už nejde couvnout! Trénink byl dobrý a dnes jej prodám!!

Je odstartováno! Ty nejlepší nechávám jejich boji o umístění, až po nich se do vody nořím i já. Zvolím tempo kraulu tak, abych vydržel co nejdéle, zbytečně se nezadýchal a neutopil se  ikdyž, utopit se v neoprenu není lehké. Neopren tělo nadnáší a celé jej zpevní, takže je snazší držet vodorovnou polohu. Proto je plavec v neoprenu rychlejší a není potřeba tolik kopat nohama. Voda je všude okolo zpěněná, mám obavy z nepříjemných kontaktů se soupeři. Rychle míjíme hospůdku U Zvona a blížíme se k první bójce. Petr mi radil, abych ji minul s odstupem kvůli tlačenici. Jenže jsem docela zavřený v balíku, tak to risknu a bójku si prohlédnu pěkně zblízka. Naštěstí se to obešlo bez inzultací. K druhé bójce je to docela kus cesty. Překvapilo mě to, protože z břehu to tak nevypadá. Začínají mi tuhnout ruce a lepší plavci mě míjejí jako by měli ploutve. Pořád je okolo mě spousta plavců a první kolo tak končím na konci větší skupiny. Dávám si pozor, abych se nenarovnal příliš rychle. V neoprenu jste jako v korzetu, nějaký čas ve vodorovné (nepřirozené) poloze, takže se krev nahrne do hlavy. K tomu zadýchaní a s bušícím srdcem. Hlava se mi trochu točí, proto při výběhu nespěchám. Sundám brýle, aby mě přátelé mohli poznat. Je tam neskutečná spousta lidí, nikoho známého nezahlédnu. Až když se vracím do vody, slyším jak na mě Ivča křičí: "Výborně Jarouši, 20 minut!" Cítím, že teď už budu jen zpomalovat a to dost výrazně. Snažím se myslet na kraulovou techniku, aby byl záběr co nejefektivnější. Asi v polovině trati si říkám: "Jari , ty jsi takový deb*l. Do čeho ses, to prosím tě dal?!" Až tak se trápím. Ať chcete nebo ne, voda se do úst stejně dostane. Jednou si ulevím, až se mi vrací žaludeční šťávy. Těším se už do depa, jak se napiju vody. Podruhé se projevuje nervozita, protože si téměř hned uvědomím, že jsem všechny bidony nechal Zuzce a na kole nemám žádný.

Nějak se mi podařilo dokončit další kolo. Při výběhu z vody slyším opět Ivču: "Výborné tempo, skvěle!" To by mě zajímalo, co je výborné tempo. Skáču zpátky do vody a přitom si stihnu všimnout, že štafety ještě nejsou připraveny ke startu. To je divné! Poslední kolo je opravdu trápení, o kraulové technice nemůže být řeč a je to spíše plácání rukama do vody. Alespoň se uklidňuji tím, že každým záběrem jsem blíž konci a na řadu přijdou moje silnější disciplíny. Poslední bójka, posledních 100 metrů. Břeh se přibližuje pomalu, ale ta euforie, že to mám za sebou...že si poslední metry i užívám. Za chůze rozepínám neopren a pak klusám do depa. Zuzka a Petr září nadšením a vykřikují: "Hodina šest, hodina šest!" Od Peťi si beru hodinky a hned se podívám na čas, protože tomu nemůžu uvěřit. Do depa vbíhám, ale nechci mít tepy příliš vysoko, proto přecházím do chůze. Překvapuje mě, kolik je v depu ještě kol. Měl jsem pocit, že mě víc jak polovina závodníků musela přeplavat. Věděl jsem přesně, kde v depu mám své místo. Před závodem jsem si i vyzkoušel orientaci. Teď běžím ke svému místu, ale kolo nevidím. Zachrání mě Erik: "Jaro, tady. A tu čtrnáctku si podám." Asi 4 kola jsou pěkně, jako domino, poskládané na zemi, moje je úplně dole. Snažím se být v klidu, tohle se prostě stává. Svleču neopren, vezmu gely. Obouvám ponožky, cyklistické tretry, nasadím helmu, brýle a vyrazím z depa. Zachraňuje mě, že hned na začátku cyklistiky je občerstvovačka a beru vodu. Do pedálů se chci pořádně opřít teprve, až vjedu na hlavní cestu směr Záhlinice. Zalehnu do hrazdy a zařadím převody s kterýma bych měl zvládnout ujet celou trať. Moje šlapání je spíše frekvenční než silové. Neustále myslím na kruhové šlapání, díky kterému bych měl pošetřit nohy do běhu. Vypletená kola hučí a předjíždím první závodníky. Obrátka v Záhlinicích a ve chviličce jsem zpátky u Štěrkáče. Tam už mě fandí KESácký fanklub a Martin Kadlčák nachystaný podat mi flašku s vlastním ionťákem. Není mi dobře od žaludku, asi jsem se hodně napil vody ve Štěrkáči. Proto beru i banán, abych žaludek zaplnil něčím jiným. Co se týče stravy, od Petra mám příkaz každou hodinu sníst energetickou tyčinku a být do běhu zavodněný. Trať dále pokračuje do Kvasic, odbočka na Tlumačov a zpět, poté na kruhový objezd do Kotojed. Tenhle okruh mě čeká 4x.

Předjíždím jednoho závodníka za druhým. Někdy je beru po dvou či třech zaráz. Neustále nás míjejí rozhodčí na motorkách, kteří hlídají pravidlo o "draftingu". Jde o zákaz jízdy v háku, povinný odstup je deset metrů. Pokud jste blíž a rozhodčí vás chytí, můžou vás upozornit píšťalkou nebo udělit 15-ti vteřinovou penalizace "stop and go". Příště už dostanete modrou kartu, která znamená 5 minut v penalty-boxu. Pokud někoho chci předjet, musím vybočit z jeho dráhy a na předjetí mám 20 vteřin. Mám z trestu docela strach, proto vždy přidám, abych se vlezl do 20 vteřin na předjetí. To znamená, že si na kole moc neodpočinu. "Kvasičák" je jediný kopec na jinak rovinaté trati, v něm spíš šetřím síly. Ve Střížovicích mi dvě pořadatelky fandí potleskem, proto je mávnutím zdravím. Tím si získám jejich sympatie a fandí mi při každém průjezdu, dokonce přebíhají cestu. Obrátka před kruháčem v Kotojedech a zpátky na Štěrkáč. Stále jezdím bez tachometru, asi čekám na sponzora  takže netuším jak rychle jedu. Jak si vedu se tedy dozvím, až po dokončení prvního okruhu. Zvládám jej za 1:15, to je slušný fofr. Proto s elánem vlítnu do druhého okruhu a neustále někoho předjíždím. Míjím i borce na triatlonových speciálech. Na jednu stranu mě to těší, na druhou stranu si říkám, jestli jsem to nepřehnal. Chlapi musejí být zkušenější a ví, jaké to je běžet maraton po 180 kilometrech cyklistiky. Jen se usměju. Mohl bych vyučovat, jak přepálit závod. Proto dál držím nastavené tempo. Druhý okruh zvládám téměř ve stejném čase. Začínám spekulovat, že pokud tak pojedu pořád, cyklistiku budu mít za fantastických 5 hodin. Ale hned krotím euforii, čeká mě ještě 90 kilometrů. Říkám si, že buď, vydržím nebo padnu. Více věřím v to druhé  Ve třetím kole, se začíná zdvihat vítr. Už nešlapu s takovou lehkostí a o nějakou minutku jsem zpomalil. Pojím první gel i nějaké povzbuzovadlo. V posledním kole už je protivítr silnější a sil na šlapaní proti větru už moc není. Jedu prostě tak, abych moc nezpomalil, ale abych si neodrovnal nohy. Chvíli mě bolí koleno z monotónního pohybu. Po obrátce v Kotojedech jedu s větrem o závod a dostávám ze sebe poslední síly, které můžu na kole nechat. Poslední kilometr jedu na lehký převod, nohy potřebuji "protočit". Poslední metry už mám vyzuté tretry, které nechám na kole. Z kola seskakuji jen v ponožkách, abych si zkrátil čas strávený v depu. Kesáci mají obavy, abych nepřejel čáru, za kterou už nesmím sedět na kole a volají ať brzdím.

Depo mi přijde rychlé. Sundat helmu a brýle, obout běžecké boty. Dám si gel a za velké podpory Kesáků se vydávám na poslední disciplínu. Překvapuje mě, jak lehce se mi běží. Nohy jako by doteď odpočívali. Ale jsem v klidu, někde jsem četl, že pokud máte na prvních kilometrech síly na rozdávání, můžete si být 100% jistí, že vám dojdou. Proto jen čekám KDY?! Na trať vybíhám ve fantastickém mezičase 6:30. Pokud maraton zaběhnu za plánovaných 3:30, mohlo by to být pod 10 hodin. Čekají mě 4 okruhy o délce cca 10,5km. Stačí, abych každé kolo zaběhl pod 55 minut, nejlépe za 50 minut. Proto budu sledovat mezičasy na obrátkách, v Kvasicích bych měl být za 25-30 minut. Hlavně si hlídám tepovou frekvenci, pohybuji se na optimálních 140 tepech. V Kvasicích otáčím v čase pod 25 minut. Hodně potěšující, navíc trať zpátky je rychlejší a vítr pofukuje do zad. Energii doplňuji hlavně gely, různými povzbuzovadli a melounem. Na občerstvovačkách se nechci zdržovat, proto každou druhou občerstvovačku piju colu, vodu nebo ionťák. Úplně každou si beru houby nasáklé studenou vodou a osvěžuji se. Fanoušků podél trati mnoho není, ale těch nápisů pro Kesáky, těch je. Konečně mám i trochu čas si je přečíst, na kole to vůbec nešlo. 500 metrů za obrátkou se potkávám s Vaškem, který rozbíhá Kesáckou štafetu a podporuje mě, ať držím tempo. Čekal jsem, že mě ještě doběhne a budeme mít společné foto z trati, tak jako při našich ranních trénincích. Asi běžím vážně dobře, protože Vaša už mě nedoběhl. Jdu do druhého kola, podpora Kesáků, Rubiců a tečovských fotbalistů je fantastická. Přesto, začínám cítit, že krize už se blíží. Když mě předbíhá Petr Kučera, ptá se, jestli je vše v pohodě. Dostane suchou odpověď: "Jo." Předbíhám jednoho závodníka, který se za mě zavěsí. Tohle vážně nemám rád, ale dnes udělám výjimku. Na jeho otázku, zda mi to nevadí, mu odpovím: ,,Dnes už mě trápí jiné věci!" Radí mi, ať si pohlídám třetí kolo, čtvrté že už budu mít vyhráno, navíc když jsem tady doma a mám takovou podporu. Po obrátce začíná zaostávat a já mu postupně mizím, snad jsem mu pomohl k dobrému času. Přes zvětšující se bolest stehen se snažím držet tempo. Nasazuji "koňské" klapky na oči, jsem maximálně soustředěný na výkon. Běžím bez úsměvu, bez radosti. Noha před nohu, kontroluji tepy a mezičasy. "Jaroslav Vicher běží jako vichr", komentuje Pepa Svoboda, když jej míjím. Konec druhého kola a mezičas je super. Na posledních 21 kilometrů mám více jak hodinu čtyřicet. Že dokončím pod 10 hodin vypadá stále víc reálně. Hned si ale nadávám, ať se uklidním. Čeká mě ještě dlouhých 21 kilometrů, kdykoliv mi může dojít energie, nohy přestanou jít a co pak?! Takže hezky v klidu, zpátky nohama na zem, spíše tedy na trať:-) v polovině třetího kola na mě jde spací krize. Chvílemi běžím se zavřenýma očima. Nepomáhá ani gel s kofeinem, ani jinak osvěžující houby. Ani Pepu Hubáčka moc nevnímám. Prý jsem měl výraz, za 3 minuty smrt, říkají jiní. Přes krizi, bolest stehen a celkové trápení jsem i ve třetím kole udržel tempo.

Peťa mi už potřetí nabízí gely a ptá se jestli ještě něco chci. Už to nevydržím. "TEBE!" Běží kousek se mnou, z druhé strany se přidává Vašek Utinek. Na poslední kolo mám hodinu a 5 minut, luxusní náskok, abych to zvládl pod 10 hodin. Vaša se mě ptá, jestli to zvládnu. "Nevím!" Má pro mě neskutečně motivující řeč. Jsem jeho slovy doslova nadopovaný. Přesto mám neskutečný strach, že narazím do maratonské zdi. Poslední obrátka v Kvasicích a já vím, že to zvládnu i kdybych se měl do cíle doplazit. Když trať lehce klesá, natahuji krok a snažím se zrychlit. U Štěrkáče už se začínám usmívat. Nejdřív na Peťu, která čeká za kruháčem. Mám trochu obavy, aby to stihla do cíle. Vbíhám do areálu Štěrkoviště a vidím rodiče. Ti jsou překvapení, že už končím. Řekl jsem jim totiž, že budu končit o hodinu později. Mrknu na hodinky. Mám dost času si to teď užít. Plácám si s Romanem Glůzou, se Zuzkou. Už se mnou cloumají emoce, ani nevím koho objímám. Slyším jak Pepa Svoboda říká mé jméno do mikrofonu, jdu si plácnout i s ním. A teď už jen cílová rovinka. Natáhnu ruce a plácám si s diváky. Cíl už jen pár metrů...zatínám pěsti a z plných plic křičím JOOOO!! A pak ještě jednou JOOOO!!! Další okamžiky mám jako útržky, asi jako když jste opilý. Já jsem opilý štěstím, emocemi, únavou. Petr Kučera mi nasazuje medaily, objímám ho a schovávám uslzené oči...s Radkem Bursou se nemůžu dopočítat běžeckého času. Mamka se dme pýchou, taťka mi podává ruku ke gratulaci... Ležím na zemi, bolí mě celé tělo, někdo mě hladí: "Už jsi železňák!!!" Je to Zuzka. S Petrem si připíjíme šampaňským.

Dvě hodiny po doběhu už sedím ve společnosti Kesáků. Jak jinak, slavíme. Za ty dvě hodiny mi ještě nestihlo dojít, co jsem dokázal, probral jsem se z únavy, spousta lidí mi pogratulovalo osobně nebo přes telefon. Prý jsem 34. celkově. Nedá mi to a jdu se zeptat jak jsem se umístil v kategorii. Výsledky si musím nechat vytisknout. Nevěřím tomu já, natož aby mi to uvěřil někdo jiný. V kategorii 25-29 let jsem se umístil na 3.místě!! Nejdříve to říkám Petrovi. Kesácké oslavy to posouvá o level výš. Hrdá mamka se dokonce dostaví na vyhlášení.

Tohle byl vážně perfektní den, kdy klaplo úplně všechno a já si tak splnil jeden ze svých snů. Třešničkou na dortu je famózní čas, skvělé umístění a medaile v kategorii. Užívám si závěrečný ohňostroj a přemýšlím co dál. S Petrem víme o mých rezervách a čas by měl jít zlepšit. Bude to ještě dlouhá cesta, ale Hawai už nemusí být tak vzdálená