Tanči, dokud můžeš…

Publikováno 28.6.2018 | Autor: Tomáš Nádeníček

 

Je první květnové úterý, do Moraviamana zbývá ještě sedm týdnů a já jsem v plném tréninku. V této fázi plavu šestkrát týdně, na kole nahrkám kolem dvou set a naběhám přes stovku kilometrů týdně. Poctivý trénink už od podzimu nese své ovoce, vnímám na sobě dobře nastartovaný tukový metabolismus (pět hodin v horách na jednu tyčinku) a i ostatní zaregistrovali že mi to nějak podezřele běhá a jezdí. Ale já jsem v pohodě, kolo regeneruju během, běh plaváním a plavání kolem:-)

Právě se vracíme z výletu za knedlíkama z Kohútky. Po cestě nám decentně zabouřilo, takže decentně promrzlí ujíždíme nastupujícímu soumraku nejkratší možnou cestou, naštěstí Zlín je nadohled. Už se těšíme do teplé sprchy, takže se rozhodně neloudáme - kluci táhnou jak splašení a já se jen snažím nevypadnout z háku. Fouká nám v hrazdách do zad a auta nás na padesátce předjíždí jen velmi zvolna...

Ten příslovečný zlomek vteřiny s ambicemi k překopání celého života přichází většinou neohlášen. A nejinak tomu je i v tuto chvíli.

Nezahlášený šutrák jak dvě pěsti mě posílá ze sedla. Poslední myšlenka, která mi před nárazem naskakuje, je zcela prozaická - v takové rychlosti bych asi padat neměl. Bohužel v hrazdě nemám nárok tomu jakkoliv zabránit...

A tak letím...

Po levé straně hustý provoz v obou směrech, napravo svodidla, patníky a stromy u cesty.

K mému obrovskému štěstí si "vybírám" tu lepší stranu a pravé stehno mě nakopává přes svodidla. Po nějaké té kreaci ve vzduchu dopadám vlastně docela komfortně - mimo veškeré překážky - do trávy:-)

Už mám nějaké ty zkušenosti s pády na kole, takže se hned prohmatávám nevěříce tomu, že nevidím žádnou kost ani krev, dokonce ani na jedné končetině nemám žádné nové úhly:-) Sice se jinak nemůžu moc postavit, bolí mě snad úplně všechno, oblečení na cucky ale to všechno se do MM "vsákne". A kde mám vlastně kolo? S lítostí se dívám před svodidla, kde se válí moc pěkný materiál na trsátka. Na čem pojedu železňáka teď?

Těhotná manželka si mě přijíždí vyzvednout, protože mám "problém s kolem":-) A když mě pak uvidí, tak je jasné, že by mě nejradši dorazila patníkem... Co by, kdyby...

Nakonec mě teda večer doráží celým balením dezinfekce ve vaně (neskutečné peklo!) a vláčí mně do postele. Následující dny se různě mastím, zasypávám a začínám hrát všemi barvami. A těším se na kolo:-) Všechny otoky z "naražení" víceméně odchází, až na levé předloktí a hlavně pravou dlaň, která stále krvácí pod kůži. Když se to nelepší ani po víkendu, tak jsem dokopán mou drahou polovičkou navštívit felčara.

Sestra přinese rentgen, doktor se podívá na snímek, na mě, na snímek, na mě, na sestru a zakroutí hlavou:

"Kdyže se Vám to stalo?"

"Před týdnem, proč? Snad to nemám nějak zlomené?" zní má odpověď. Doktor na to oči v sloup:

"Takže, mladý pane, jednu vysokou sádru dostanete ihned a zítra ráno se hlásíte na úrazovce ve Zlíně a jdete na operaci druhé ruky!"

No ty (kráso), valím na něho oči. Já?! Proč zrovna já? Vždyť jsem ještě neměl nikdy nic zlomeného! Musím do práce! A navíc mám za chvilku závod!

Horko těžko vstřebávám počáteční šok a ptám se, jak dlouho budu mít sádru. Šest až osm týdnů nezní tak blbě, když tak si ji sundám o něco dřív :-D. Prostě naivka.

"A proč jste přišel až po týdnu od úrazu. Vás to nebolelo?" pokračuje chirurg v dialogu.

"No bolelo, ale..." zarazil jsem se. A v tu chvíli mi to celé došlo. Toto asi nebude u "běžné populace" úplně normální chodit se zlomeninami k doktorovi po týdnu a ještě z donucení. Jasně že to ku*evsky bolelo, ale skrz veškerou dřinu v tréninku si člověk zvykl bolest vnímat tak nějak jako jeho běžnou součást... A navíc co bolí, to sílí a všeci říkají, že naražené bolí víc jak zlomené 😀

Se sádrami ještě odběhnu Valašský Hrb a dokonce i SkyMarathon v Livignu, ale s těma bledýma špejličkama nezvládnu ve vodě víc jak tři tempa, a tak na Moraviamanu pomáhám alespoň s dětskými závody. No a pak se nám narodí Eliška a to už je úplně jiná pohádka...:-)

Po téměř přesně dvou letech od tohoto příběhu je spoustu věcí jinak. Malý raubíř nám poměrně zásadně překopal životní priority a volný čas dříve věnovaný tréninku se transformoval do chvilek věnovaných dospávání probdělých nocí nebo později do chvilek on-line sledování vývoje a rozvoje malého človíčka:-)

Úplně původně jsem chtěl tuto sezónu vypustit beze zbytku a věnovat se rodině. První trhlinu v tomto plánu mi udělal Lukáš Tomčík s jeho věrnostní nabídkou se přednostně už po X-té v řadě seřezat na H8. Tomu prostě nejde odolat:-) Ani bych o registraci nevěděl nebýt Kesácké diskuze na FB. Víceméně ze srandy jsem toto téma nadhodil doma nepočítaje s kladnou odezvou - vždyť v té době budeme doma jen několikatýdenního cvrčka! Manželka však byla nekompromisní - běž!:-)

To, že jsem se přihlásil na sedmdesátikilometrový vandr v Hostýnkách by asi přirozeně znamenalo se trochu pověnovat trénování. No, snad někdy jindy. V červenci máme termín (a všichni okolo nás rodí o tři, čtyři, ale i o pět týdnů dříve), do porodu jsme se rozhodli pro totální rekonstrukci obydlí a jako třešnička do toho působí moje změna pracovního angažmá. To znamená tři poměrně zásadní životní změny vměstnané do několika málo týdnů. Už chápete, že z toho může někomu hrábnout, že?:-)

A když už, tak už:-) A tak vlastně koncem května vznikla myšlenka na Ironmana, jen tak na vyčištění hlavy, bez tréninku, z fleku, prostě na prasáka Jaká to obrovská změna oproti minulosti, kdy jsem nešel do závodu bez řádného potrénování, dokonalé znalosti trasy, rozmístění občerstvovaček a všeho okolo! A navíc, kdy jindy než teď? Do kdy jako míníš hledat nejrůznější výmluvy proč to nemůže jít? Na co čekáš? Pokud to nedáš teď s jedním dítětem, bude to lepší se dvěma? Bylo prostě načase něco změnit. Jako první mě zásadně podpořila manželka (a máš natrénované?) a pak i pan trenér (cha, chá, to, že jsi magor jsem tušil, ale toto je fakt moc! Nebudeš pak týden chodit!) S takovou podporou v zádech se prostě nedalo nepřihlásit:-) Začínal jsem se těšit.

Jediné, co jsem se snažil aspoň trochu potrénovat je plavání. Jsem skoro neplavec a trošku plavu až poslední tři roky. Navíc mám z otevřené vody obrovský respekt. Poslední dva tři týdny před závodem jsem po práci chodil pracovat na byt a pak od malty s rukama vytahanýma jak opičák se za soumraku opláchnout do Štěrku:-) Začátky byly hodně těžké, ale den za dnem jsem se zlepšoval a týden před jsem věděl, že bych mohl dát okruh i bez neoprenu, což vzhledem k tropickým teplotám hrozilo i při ostrém startu. Co se týče kola a běhu, tak jsem před závodem zvládl jen dvakrát po dvouhodinových tri-trénincích (30-60-30 min) a tak jsem do závodu šel s letošními absolutními objemy zas o tolik nepřevyšujícími týdenní objem dva roky zpět. Přetrénování prostě nehrozilo:-)

Jakmile jsem zveřejnil svou účast, hodně z Vás se mě ptalo - za kolik? Jaký máš plán? Neměl jsem... Pokud by to bylo na ohňostroj? I to bych bral!

Jeden okruh zaplavu za něco přes půl hodiny, co další dva? Nevím. Víc jak 1500 v bazénu jsem nikdy nedal. A to už je dávno.

Stovku na kole odjedu, co zbytek? Co záda? Co neosezený zadek, zvládne šest, sedm, osm hodin v sedle?

A běh? Letos jsem se jen párkrát dostal lehce přes deset kilometrů v jednom výběhu a tady mě čeká celý maraton po rovině a po asfaltu, který jsem nikdy neběžel. Ale jak se mi poběží po kole? Bude to vůbec běh?

Těch otazníků je spoustu, ale já mám čistou hlavu. Jsem moc rád, že se postavím na start ať už to dopadne jakkoliv. Tak nějak tuším, že pokud uplavu v limitu, dál už to bude hlavně o hlavě. A tu já mám (tělu žel) dobrou;-)

Den před startem ještě ladíme s Vaškem pozici v hrazdě, chystám věci a jde se na rozpravu. Není cesty zpět!

Probouzíme se do krásného slunečného rána, holky mě nechávají v noci celkem prospat a ten budíček před pátou není až tak vzdálený Eliščinému standardnímu času vstávání:-) Mám i tak brzo ráno hlad, což není rozhodně obvyklé a beru to jako dobré znamení. V noci se poprvé po dlouhé době ochladilo, tak jsem zvědavý, jestli se přece jen nepoplave v neoprenech. Vzhledem k teplotě vody v sedm večer 24,2 stupňů s touto variantou upřímně ani příliš nepočítám.

Je sice už chvilku po šesté, když Pepíno rozespalým hlasem oznamuje, že "voda splňuje všechny podmínky pro použití neoprenů" a celé Štěrkoviště propuká v tichý jásot. I já jsem rád a jak se ukazuje zanedlouho, měl jsem být ještě radši.

Mažu se vazelínou, kde se jen dá (hodně by mě naštvalo, kdybych musel vzdát kvůli odřeninám...), soukám se do neoprenu a jdu do vody usadit si druhou kůži. Padesát metrů od břehu se otáčím, sundávám brýle a chvilku se jen tak vznáším bez hnutí v krásně teplé vodě a dívám se na tu neskutečnou černou masu s bílýma čepkama plavající směrem ke mně. Nádhera, dnes mě to bude bavit:-)

Tři, dva, jedna, start...

Všichni sahají po levém zápěstí a ozve se unisono pípnutí Garminů:-)

Nikdy jsem nestartoval plavání hromadně a už vůbec ne v otevřené vodě. Každý si tím asi musí projít a mě to čeká právě teď. V té vířící směsici údů, hlav a zpěněné vody není divu, že párkrát dostávám po hlavě a z plna hrdla se několikrát po sobě nalokám vody. Dusím se, zastavuju a tím do mě samozřejmě jen naráží dalších deset lidí plavajících za mnou. A všechno od znova. Řeknu Vám, ten pocit tonutí byl hodně z první řady... A nemít neopren? Tak to už mě okusují sumci:-)

Uklidňuju se snad až u první bójky a teprve tam se můj posun ve vodě dá nazvat plaváním. Snažím se plavat uvolněně, s vysokým loktem, kvalitním záběrem, šetřit nohy a dobře dýchat. Po prvním zatočení už se to dá, pole se rozvolňuje a nějaká ta šermovačka probíhá jen u bójek. Ty zadní jsem mimochodem čekal víc v rozích, takže dobrá práce, pánové;-)

A je tady žlutá věc na pravou ruku a za ní - pláž! Mám první okruh! Půjde to, né že né:-) Jen tak zběžně se podívám na mezičas - 00:24 - to se mi asi někde pauzly hodinky, odmítám věřit displeji. Měl jsem v hlavě tak půl hodiny, spíš víc a vzhledem k událostem po startu...

Proplachuju brýle, mávám fanouškům a kontroluju ztráty po prvním kole. Mimo žab v žaludku nic, zatuhlý krk drží, ramena v pohodě. Druhé a třetí kolo utíkají celkem rychle, plavu si svoje pomalé tempo, začínám se víc a víc orientovat v časoprostoru a dokonce se poslední pětistovku musím lehce krotit. Ano, dalo by se říct, že si to užívám:-) A ten čas? Z vody za 1:14? Fantazie, ani ve snu by mě to nenapadlo! Vždyť za 1:30 bych se plácal po ramenou! Při běhu do depa jsem opatrnější, moc dobře vím, co dokáže udělat rozběhnutí se po deseti minutách plavání, tak nechci riskovat nějakou eskapádu ještě před depem:-) No první depo je slabší, přiznávám. Ale moc dobře vím, že nahnané vteřiny nepřevlékáním se můžou rychle přeměnit ve ztracené dlouhé minuty léčením opruzenin... A tak neriskuju a na dalších minimálně šest hodin dnešního dne volím suché, plně cyklistické funkční hadříky s měkkoučkou vložkou:-)

Rozjíždím se, ale ouvej, něco je špatně - šutr v břichu. Nevím jestli z toho nalokání se nebo jen z napolykaného vzduchu. Zkouším to poléčit něčím do žaludku, moc se to nelepší, ale naštěstí ani nehorší. Po hodině se to začíná vstřebávat, každé zvednutí se z hrazdy je doprovázeno zvukovým efektem jak ze čtvrté cenové a posléze si pomáhám i plynovým pohonem:-) Ale je to pryč a můžu se soustředit jen na kolo. První a druhá runda utíká docela rychle, pořád je co sledovat, ještě nefouká, sil je zatím na rozdávání. Mám dojem, že pořád jen něco tlačím - na každé občerstvovačce si beru banány a gely. Banány mám ověřeny jako superpotravinu pro ultra, s gely v modrých obalech mám jiné, řidší zkušenosti:-) Ale na první občerstvovačce mám na gel chuť, následuji instinkt a naštěstí drží. Pak už jim věřím o něco víc, při pocitu prázdného břicha tam posílám zapečený rohlík, i tento mi chutná:-) Dávám si obecně majzla na hlad, bude to dnes ještě dlouhé! Jedu poměrně volně, dost frekvenčně, soustředím se na techniku a udržuju si průměr lehce nad 31 km/h. Ve třetím kole se fest rozfoukává, ochlazuje se a vše vyvrcholí vydatnou průtrží na nechráněné rovince před Kotojedy. Bere mi to spoustu sil, možná to nevědomky moc ženu, každopádně mi začínají křečovat hamstringy. To znamená zpomalit, na silu najíst, napit, zasolit, 2x BCAA homemade shot:-) Nějak se protluču do finálního kola a snad je to zpomalením, snad předchozím poléčením a snad tím, že už tadyma další minimálně rok nepojedu(!:-), ale je to lepší. Po obrátce v Kotojedech už mám hlavu v depu a připravuju se na další panenskou zkušenost dnešního dne - hrůzostrašnýma zkazkama ověnčený maratonský běh, bububu!:-)

Když slézám z kola, tak mi ale do smíchu už moc není. Je mi hned jasné, že jsem sice teoreticky ve dvou třetinách závodu jak disciplínama, tak i zhruba časově, ale ty síly se mi někde rozkutálely. Nohy mě moc poslouchat nechtějí, ale pořád věřím, že se rozeběhnu! Věřím tomu první kilometr, první tři kilometry, na pátém už lehce začínám nervóznět a na sedmém už je ta panika nepokrytá - lepší už to dnes nebude! S tímto materiálem chceš uběhnou ještě kolik? Pětatřicet?! Takhle to nepůjde. Takže klasika - najest a napit, co cca dva kilometry krátká pauzička na protažení nohou a hlavně uvolnění trapézů a šíje, kde mám pocit, že mi někdo zatlouká snad krováky hřebíky:-) Zatím tato taktika pomáhá. Po prvním kole mizím fanouškům v depu a zkouším další kůru BCAA, což už funguje snad jen jako placebo. Už běžecký okruh znám, tak ihned aplikuju veleznámou a hlavně velefunkční metodu kouskování, která mi snad pomáhá dostat se z nejhoršího. A to co mi pomáhá ještě víc je neskutečná podpora lidí na občerstvovačkách, hlavně u té u jezu (díky Vám všem, ani nevíte, jak jsem se k Vám pokaždé těšil!:-) No a samozřejmě pak každý průběh depem... Už od tobogánu mi fandily hlasy, u kterých jsem mnohdy nebyl schopen určit vlastníky (a omlouvám se, pokud jsem Vám ani nemávl, ale měl jsem dost co dělat, abych se udržel na chodníku:-)

Kesáckou tlupu ani zmiňovat nemusím, myslím, že bylo vidět, jak moc se mi pokaždé od Vás nechtělo do dalšího okruhu;-)

Druhý a třetí okruh je asi nejhorší. Další a další svalové skupiny přecházejí do pomezí křečí, což má ale výhodu, že zapomínám na bolavá záda:-) Ve třetím kole zjišťuju, že při i sebemenší pauze se mi špatně rozbíhá, takže je minimalizuju i na občerstvovačkách. A druhá zajímavá věc - když zpomalím, tak to bolí pořád stejně, akorát trvá delší dobu. Takže logicky - když zrychlím...:-) Ale vtípky stranou, já se sice nevidím, ale údajně jsem bledý jako stěna a lidé se na mě dívají se zvláštní směsicí soucitu a obdivu...

Už dávno jsem pochopil, že do cíle mě tentokráte nedonesou nohy, ale záležitost na druhém konci těla. Ironman se prostě nevzdává a já už teď vím, že dokončím, že dokončím v limitu a že dokončím s přihlédnutím ke všem okolnostem ve velmi solidním čase. Jde jen o to vy-dr-žet!:-)

Ale řeknu Vám, ten pocit, kdy makáte, dřete na krev, rvete to přes závit a pak zjistíte, že chodíte kilometry po 6:30, je opravdu k nezaplacení:-D

Poslední kolo jde samo. Tááák určitě:-) Nejde vůbec samo a bolí jak čert, ale už utíká trochu rychleji. Formuluju si v duchu poděkování občerstvovačkám, konkrétně jak dlouho je nechci vidět:-D A taky bojuju o maraton aspoň se čtverkou na začátku, což se mi i daří a v posledním okruhu se dostávám s tempem velmi nečekaně opět pod šest minut.

Z "kopečka" u tobogánu musím přejít do chůze, aby se mi nepodlomila kolena (v takovém jsem stavu!), ale pak už vbíhám do prostoru cíle, z rázu mě nic nebolí, beru si Elišku na ruky, dojatou Zuzku za ruku, oblouk, medajila, šampíčko, Bráník všude, nejměkčí tráva na světě a...Iron baby on board:-)