Všechno je možné, Tor Des Geants 2016
Publikováno 21.9.2016 | Autor: Petr Kučera
Je nějaká sobota minulého století, stojím na startu závodu na 10 km. Přemýšlím o tom, že to neuběhnu. Přemýšlím, zda jsem připraven, tak dlouhý závod. Od té doby jsem zvládl mnoho závodů, naběhal mnoho kilometrů. Je 11. 9. 2016 10hodin, stojím na startu Tor des Geants a myšlenky mám naprosto stejné. Uběhnu 340 km, všechno je možné?
O Tor des Geants je všeobecně známo , že se jedná o jeden z nejtěžších vytrvalostních závodů na světě, náročný jak po fyzické, tak po psychické stránce. Závod se startem a cílem v Italském Courmayer, dlouhý 340 km ,více než 24.000 m převýšení.
Z Otrokovic odjíždíme ve třech, já, Tom a David Nádeníčkovi. Cestu rozdělujeme na dva úseky s tím, že přespíme u Rozvadova pod širákem a druhý den to dorazíme do údolí Aosta. Registrace, rychle na pokoj, dát si poslední klidnou sprchu a rychle jít spát.
Ráno přijíždíme do Courmayeru a tam už to pěkně žije, snažím se jít brzy na start ať si to užiji. Pořadatelé se snaží, aby to bylo pěkné a daří se jim to.
Konečně start, je to tady, závod na který se člověk připravuje celý život. Ještě si zamávám s Tomem a Davidem a vnořím se pouze do sebe.
1. den: Je horko, moc horko, navrchu vůbec nefouká, kdo mě zná tak ví, že toto vůbec nemusím, navíc mě překvapuje náročnost zdejších kopečků, na to nejsem zvyklí, já trénuji u Svaté vody /300m.n.m./.
Po 20 km jsem úplně mrtvý a těším se na noc, snad bude chladněji. Přibíhám na první life base do Valgrisenche na 50 km. Je před osmou večer, za 10 hodin 50 km, dovedete si představit ty kopce. Vidím vlajku KESBUK, super kluci budou tady a taky že jo, ale moc toho nepokecáme pojím, dám malé pivko a jdu dál.
1. noc: Cítím se mnohem líp, čekají mě tři kopce, říkám jim svatá trojice, podle profilu nejnáročnější část. 2854 m.n.m, potom 3002 m.n.m., a na závěr večera nejvyšší bod závodu Col Loson 3299 m.n.m. Vše zvládám velmi dobře, ale scénář je vždy stejný, do výšky 2500 m.n.m. závodníky dobíhám a potom ztrácím. Col Loson opravdu nádhera, zastihlo mě tam svítání a navíc ten seběh, skoro žádné kameny, prostě letím a užívám si. Dobíhám do Cogne 106 km, kde mě opět čekají kluci, cpou do mě vše co se dá, ale dávám přednost husté polévce a pečivu. Opět masáž od Davida. Kluci si to rozdělili následovně, Tom za mě přemýšlí a cpe do mě vše co se dá, David masáže a pitný režim. Opět se moc nezdržuji, cca 30 minut. Občerstvovačky nám jdou. Kluky posílám na Col Loson, ať si taky užijí.
2. den: Opět horko, v podstatě mě čeká pouze jeden kopec, jeden za celý den, ale potom ten seběh dlouhý 35 km a po samém šutru, nohy bolí a vůbec mě to nebaví a to horko, docela se trápím. Už ať jsem v Donnasu 151km/330m.n.m./ Kluci, už opět běží naproti. Dostávám suché oblečení, sprchu, masáž a jdu poprvé na 15 minut lehnout. K jídlu brambory a pivko.
2. noc: Nohy mám dost rozbité a pořadatelé nám nachystali lahůdku, okolo Donnasu je dost hradů a my je museli snad všechny proběhnout, bylo by to fajn, kdyby to nebylo po samém šutru. Přicházím do Rifugio Coda, půlka závodu, tvořím dvojici s Řekem a celou noc běžíme spolu, terén opět samý šutr, aspoň, že je chladněji.
3. den: Kolem druhé odpoledne dobíhám do Gressoney 205 km, další life base, kde mě nečekají kluci, tak je to vše na mně, zdržuji se cca 40 minut. Bez spánku. Přece nepůjdu v poledne spát. Jaká to chyba. Venku se zatahuje a blíží se bouřka a to mám rád, tak musím běžet. Col Pinter 2776 m.n.m. zvládám dobře, jdu společně se Španělem, ale ten seběh, už necítím šlapky, poprvé při seběhu používám hůlky, ale nepomáhá to.
3. noc: San Jacquet, už jeden kopec a jsem v Valtournenche, kde mě čekají kluci. Zvedám telefon a volám, že se trochu zdržím, že už mě to moc nejde, ale těch 14 km dám. Pomalu jdu, už se mě chce opravdu spát, přicházím na chatu, za mnou další dva borci, pojím a trochu se natahuji na lávku, možná i trochu spím, najednou se zvedám a jdu ven, dva borci hned za mnou, ale taky mě hned utíkají. Přichází krize, životní krize, do teď když jsem mluvil o krizi tak to nic nebylo, dá se říct, že jsem šel i trochu přes hranu. Moc si toho nepamatuji, ale napíši co vím. Najednou se probouzím na kameni, vidím značení TOR, vidím je hodně daleko, říkám si, že na ten závod jsem se chtěl přihlásit, ale proč mám ty hůlky a batoh, co tady dělám, co tu chci, kde mám svůj byt, chci ty hůlky uklidit, chci spát, chci postel, za chvíli se opět probouzím na kameni, situace se opakuje, kolem mě běží nějaký borec, taky má hůlky a batoh, jdu nahoru, jdu dolu, nevím kam mám jít. Až najednou potkávám Toma. Začíná mě povídat kolikátý jsem, jak jsou na tom Češi atd. Nic neříkám, až vidím Davida a stan. Teprve teď mě to došlo, já závodím. Chci spát, ale kluci do mě narvou jídlo a pití, ještě sprcha, už jsem zase při smyslech, hned usínám a čtyři hodiny spím.
4. den: Tom mě budí kolem osmé, taktak se dobelhám z postele k jídlu, dávám si kafé a dva Croissanty, moc mě chutná, na nic nečekám a jdu, kluci se mnou, při tom mě čtou vzkazy z Faceboku, začínám plakat a já vím, že ten závod dokončím, pro ně, pro Davida a Toma, oni si vzali dovolenou, oni nespí, jsou hladoví, pořád někde cestují, starají se o mě a povzbuzují mě. Já to dokončím!!!
4. noc: Další kontrola v Ollomont 287 km, dávám si těstoviny s nugetou, pořád mě chutná a to je základ. Chci běžet, Tom ale navrhuje, ať si jdu na 20 minut lehnout. Dám si sprchu, poprvé při závodě si čistím zuby, zalehnu, ale neusínám, nevadí, nohy si aspoň odpočinou. Honem chci běžet, čeká mě Col Champlion a snad i poslední kopec Col Malatra. První kopec zvládám v pohodě, potom trochu seběh a pak 20 km dlouhá rovina. Celou ji běžím, běžím ji sám, ale za mnou dvě čelovky, přece mě tady nedoběhnou, tady ne. Doběhli mě,až na kontrole v Bosses, až tam jsem zjistil, že to nejsou závodníci, prostě si šli ve tři hodiny ráno zaběhat. Začíná pršet, dávám pláštěnku a dlouhé kalhoty, stoupám na poslední kopec Col Malatra, ale před tím ještě kontrola na chatě Frassati. Jsem promrzlý, ale už vidím světla, už tam budu sláva, ale sakra to je kravín a začínají dojit, co se dá dělat, jdu dál. Další světla, už je chata, kolem kamen sedí závodníci, spousta závodníků. Do cíle 21 km, ale já jdu spát. Domluvili jsme se tak s Tomem, že přes hranu už nepůjdu. Po 20 minutách spánku mě budí slečna, prosím ještě 5 min. Je tu znova, prosím ještě pět. Venku stále prší, ale už je světlo, vstávám.
5. den: Jdu se ke kamnům obléci, už jsou tady noví závodníci, ukazují na mě že jsem blázen, proč chci jít dál. Ale mě je fajn, jsem napapaný, odpočinutý, ale hlavně mám chuť, po 317 km mám chuť. Venku je zima, prší, ale pro mě lepší než kdyby bylo teplo. Přede mnou v dáli závodník, tempo nic moc, tebe asi doběhnu. Místo deště začíná sněžit, na Col Malatra jsou bezpečnostní lana a ruce, už mám od sněhu promočené. Snažím se jít bezpečně, neuklouznout a daří se. Poslední kopec jsem zdolal. Ale ještě dolů, chci nasadit sněhové řetězy na boty, ale nedaří se, nikdy jsem to totiž nedělal, tak to vzdávám, stejně už zase prší. Dobíhám závodníka před sebou, je to druhá žena celkově, Jihoafričanka Stephanie, naznačuje, že bychom mohli běžet spolu, ale já jsem na koni, běžím rychle, běžím i do kopce. Už vidím Courmayer a slyším KESBUK makej, kluci opět běží naproti, mám opět slzy v očích, vím, že bez nich bych to nedokázal. Potom voláme Zuzce Nádeníčkové domů, starala se FC, opět pláču.
Už vidím cílovou bránu, kluci se chtějí vypařit, ale já si je volám zpět, že proběhneme spolu, měli by u toho být, toto byla týmová práce. To není vše, pořadatelé mě nechali zahrát od pánského pěveckého sboru, přímo pod finišerskou branou. Bylo to dost dojemné. A Tom s Davidem mě dali pořádnou pivní spršku. Potom ještě mnoho fotek a cesta domů, ale tu už si opět nepamatuji, zase jsem spinkal.
TDG závod závodů, Italové si to opravdu dokáží užít, hlavně v neděli bylo na každém kopci mnoho fanoušků. Každý turista kterého jsem potkal mě povzbuzoval a ve městě na mě troubili z aut. Je to závod který bolel, ale to jsem čekal. Je to závod, který bych bez podpory rodiny a kamarádů nedokončil. Proto všem moc děkuji.
Petr Kučera